Zlatá cesta je úsek středověké silniční sítě, která se táhne střední Evropou jako pavučina. Zlatá cesta má délku asi 300 kilometrů z Prahy do Norimberku a pokračuje na západě přes Frankfurt do Lucemburku a na východě přes Hradec Králové do Vratislavi. S rostoucím významem Zlaté cesty se v odpovídajících denních úsecích dále rozšiřovala „síť služeb“ pro cestující (ubytování, celní stanice, trhy atd.).
Jižní trasa přes Waidhaus byla kratší, ale vedla přes oblast, která nebyla podřízena císaři. Dnes trasa této „zakázané cesty“ odpovídá zhruba dálnici A6/D5.
Česko-bavorská hranice zůstala od středověku až do současnosti neměnnou hranicí, která se zachovala po více než 1000 let. Jako jedna z nejstarších hranic v Evropě má také bohatou historii. Dějiny hraničních oblastí Horní Falce a Čech byly po dlouhou dobu jedním celkem, který patřil k jedné zemi – „Svaté říši římské národa německého“. Bavorsko a Čechy byly dvě země, mezi nimiž již ve středověku probíhala čilá výměna lidí a zboží. Na české straně byla Praha hlavním cílem obchodníků. V Bavorsku lidé cestovali do Norimberku, Regensburgu a dalších velkých měst. Jednou z nejdůležitějších tras byla východozápadní obchodní stezka mezi Prahou a Norimberkem. Tato cesta, dnes tradičně nazývaná „Zlatá cesta“ (někdy také „Norimberská cesta“ nebo „Via Carolina“), získala na významu zejména za vlády Karla IV. ve 14. století.
Karel IV. prohlásil tuto cestu za císařskou a nařídil, že pouze po ní mají čeští králové jezdit na říšské sněmy a říšské volby. Sám se po Zlaté cestě vydal 52krát. Hrady zabezpečovaly cestu. Osady a města podél Zlaté cesty umožňovaly díky různým privilegiím efektivní a bezpečný obchod mezi Norimberkem a Českým královstvím.
Karel IV. nazýval „Novými Čechami“ (nebo „Čechy za lesem“) územní spojení mezi císařským městem Norimberkem a Bärnau. V roce 1351 udělil tomuto pohraničnímu městu také městská práva. Život lidí se vyznačoval prosperitou, bezpečností a dobrým soužitím. Sulzbach označil za hlavní město Nových Čech a dodnes jsou zde patrné stopy těchto časů.